6.6.2009 jsme podnikli výstup v Rakouských Alpách, na vrchol Eiskogel. Narozdíl od výstupu na loňský Ebenstein mne nepotkalo žádné zranění. Výlet byl velmi různorodý, což je jak se zdá v Alpách běžné.

Tento rok jsem výstup nepodcenil a s velkým respektem jsem promyslel, co si vzít a co nechat raději doma, abych neudělal stejnou chybu jako vloni, kdy jsem si vzal 90ku krosnu, celou fotografickou výbavu, 4,5 litrů vody a tašku s jídlem... ani nemluvím o stativu a rybářské židličce. Tento rok jsem si vzal pouze Nikon D300, Nikkor 18-55 a Tokinu 12-24. Vše jsem zabalil do běžného školního batohu do igelitky, kdyby pršelo. K jídlu jsem si vzal pouze 3x Snickers a asi další 2 podobné tyčinky, protože při vypětí jaké při výstupu je ani normální chuť k jídlu není. Na pití jsem si dal obzvlášť pozor, protože mé loňské problémy s tříslem byly způsobené nedostatkem solí vzal jsem si tak litr iontového nápoje, pro jistotu ještě jednu plechovku Isostar a Semtex. Jídlo a pití do autobusu odděleně, abych byl najedený a napitý ještě před výstupem a abych měl co jíst a pít po výstupu.
Další velmi důležitá věc, na kterou jsem si letos dal pozor byly boty. Pořídil jsem si pořádné kotníkové boty s vibramovou podrážkou a sportovní ponožky, abych měl pohodlí na to, co cestou potřebuji nejvíce... nohy. Ukázalo se, že jediné co můžu přidat je jedna malá lahev čisté vody, jinak bylo vše přesně akorát. Tonda to udělal podobně, protože již věděl, co ho čeká. Ovšem Pepa, panic přes alpy si prošel zhruba stejnými chybami jako my při prvním výstupu. Hlavně neměl kotníkové boty a nevěděl do čeho jde... příští rok už snad ale neuděláme chybu nikdo a užijeme si to jako Jirka, kterému výstup nedělal zdaleka takové problémy, jako nám ostatním.

Brzy ráno (v půl šesté) jsme se já, Tonda, Pepa, a Jirka sešli u Českobudějovického výstaviště připraveni na vysokohorský zážitek. Zhruba v deset hodin jsme dorazili do malé vesničky Hinterfromm, odkud jsme bez zbytečného zdržování začali výstup. Po roce kancelářské práce a čtyřech hodinách v autobuse byl začátek velmi drsný. Po chvíli jsem zpomalil a počkal na Tondu s Pepou, abychom dál pokračovali spolu.

Prvním cílem byla chata / hospoda Hackelhütte, kde byla také první pauza. Dojít do chaty, která byla ve výškové třetině našeho výstupu byla jedna ze tří největších výzev, které nás cestou potkaly. Zhruba za hodinu a deset minut jsme došli do hospody, kde jsme si konečně mohli odpočinout. Když jsme se sešli všichni, pokračovalo se v cestě. Po úvodním šílenství se dalo jít už celkem bez problémů, protože si tělo na nápor zvyklo. Výstup byl i přes to náročný, ale ne extrémní.

Cesta od hospody byla skutečně pěkná a výhled na alpskou přírodu velmi příjemný. Chvílema se rozestoupily mraky a vylezlo slunce a modrá obloha. Ve chvílích kdy bylo venku slunce bylo celkem horko, zvlášť v kombinaci s náročností výstupu. To vše se ale změnilo, když jsme se dostali do "sněhového údolí", kde se prudce zvýšíl sklon výstupu a muselo se jít sněhem, nebo spíše po zledovatělém sněhu. Slunce zalezlo za mraky a začalo nepříjemně foukat. Oblékli jsme  bundy a šlapali dál. Výstup po sněhu musel být daleko opatrnější, neboť díky sklonu by asi při pádu nebo uklouznutí následovala jízda až na konec údolí, kde byly ostré kameny. Náš průvodce čekal nad sněhem, aby měl jistotu, že se nikomu nic nestalo. Když jsme všichni vystoupili nad sníh, pokračovali jsme dál na vrchol k další značce, kde byl vítr již velmi silný a bylo potřeba s ním počítat.

Jakmile jsme zašli za hřeben, šlo se chvíli dokonce z kopce a vítr ustal. Cestou jsme minuli ještě několik "koláčů sněhu", ale vrchol byl již blízko... tedy jak jsem si nejdříve myslel... po chvíli se ukázalo, že ještě kus nás přeci jen ještě čeká...

Skutečný vrchol byl od nás již "jen jeden kopeček", ale ten se ukázal jako náročný. Byl velmi strmý a dosti dlouhý. Přeci jen to byl konec a tak jsme byli dosti unavení, vyšli jsme ho tedy celkem pomalu. Poté nás ale čekal zasloužený vrchol a rozhled široko daleko. Vyfotili jsme se u kříže označujícího vrchol, dali si něco k snědku a chvíli odpočali. Když jsme byli najedeni a odpočati, vydali jsme se zpátky dolů.

Cestou se několik (šílených) dobrovolníků rozhodlo, že jeden vrchol je málo a vystoupili ještě na jeden blízký vrchol. My, co jsme se na to necítili jsme si na malé planince dali pauzu a slunili se. Zhruba po čtvrt hodince jsme se opět sešli a vydali se na cestu. cestou dolů jsem využíval sněhových koláčů a ulehčoval jsem si práci jízdou na igelitce. Když jsme došli ke sněhovému údolí, rozhodli jsme se pro příjemnější sestup a to pro jízdu na botách. Funguje to stejně jako jízda na lyžích, akorát máte jen boty, které je potřeba hodně vyrovnávat abyste nespadli.

Po malém rozveselení sjížděním sněhu jsme pokračovali již standartně směrem k hospodě. Zpočátku byl sestup celkem příjemný, protože jsme si dostatečně odpočali na vrcholu, ale po pár kilometrech se nepříjemné brzdění sestupu na prudkém svahu projeví jak na svalech, tak na kolenou. Když jsme došli do hospody, byli jsme rádi, že si můžeme opět odpočinout. Tondu začalo bolet jedno koleno víc než je běžné a my ostatní jsme byli unaveni. V hospodě si sem tam někdo dal pivo, chvíli jsme poseděli a pokračovali dál. Tondovo koleno se čekáním nijak nezlepšilo a tak jsme sestupovali opatrným tempem. Tato část byla další velkou výzvou a posledních pár set metrů jsme ukrajovali i silou mysli.

Celkově výstup považuji za velmi vydařený a zajímavý. Příroda moc pěkná a části se sněhem byly  příjemným rozptýlením. Už se těším na další výlet.

Fotogalerii naleznete zde : Eiskogel
(u fotografií naleznete i GPS souřadnice jejich pořízení a po kliknutí se otevře mapa)