Výlet na Ebenstein v Rakousku. Cílem byl 7 hodin vzdálený vrchol. Předpokladem byl klidný výlet s možností focení. Realita byla trochu jiná.

Když jsme se domlouvali na tenhle výlet, kam nás Jirka zval, řekl abychom se nebáli. Prý je to bezproblémový výlet se spoustou možností na focení. Klidně si něco vyfotíte... ostatní na vás počkají, prostě pohoda, říkal Jirka. Ve skutečnosti se šlo tempem, které nás všechny překvapilo. Ale ať to vezmu popořadě.

Domluvili jsme se tedy, že pojedeme na výlet. Nakonec jsem jel tedy já, Witty, Jirka, Tonda a Jirkovy kamarádi. Tonda za mne a Wittyho zaplatil jízdenku u cestovky, která to pořádala a my s Wittym jsme zatím šli zařídit pojištění. Den předem jsem si připravil krosnu. Otevřel jsem svou devadesátilitrovou krosnu a přemýšlel, co vše do ní dám. Jirka říkal, abychom si vzali dost pití, protože tam nebude kde koupit. Maximálně prý nahoře v restauraci, kam jsme se dost těšili. Vzal jsem si tedy pro jistotu 3 dobré vody. Štěpánka mi ještě ráno připravila dost jídla, abychom náhodou neměli hlad. V krosně bylo stále dost místa a tak jsem si vzal i celou fotografickou výbavu. Všechny Hoya filtry, Nikon D300, objektivy i blesk, dokonce i stativ a skládací rybářskou židličku. Plná krosna se dost blbě zvedala, ale na zádech už to bylo celkem fajn, protože s bederákem se unese snad vše.
    Sešli jsme se asi v pět, nebo půl šesté ráno u autobusu před Česko Budějovickým výstavištěm a hurá do Alp. Cesta byla dost dlouhá, ale alespoň jsme si popovídali. Dozvěděli jsme se, že to letos bude možná trochu drsnější, protože převýšení je o padesát procent větší, tedy 1500 m. Průvodce nám také řekl, že cesta nahoru bude 15km a zpátky se půjde stejnou cestou. 15mk se nezdá tolik, když si to člověk představí... ani 1500m nezní nijak významně. Jenže když to dáte dohromady a do hor, výsledkem je dost nepříjemná cesta z velkým převýšením.
    Vyrazili jsme z vesnice Wildalpen. Už docela chvíli po startu nám došlo, že se de rychleji, než by bylo přijemné. Po delší chvíli jsme měli chuť na malou přestávku, abychom se napili a najedli. Nikdo z průvodců se ale nezastavil a stále se šlo. Pak už to přestávalo být vtipné, protože šli všichni dost rychle a opravdu nebyla ani malá šance něco vyfotit, protože by všichni hned zmizeli a nešli by dohonit. První krátká přestávka byla po dvou hodinách,  ale než jsme tam zezadu došli, už se pomalu pochodovalo dál. Stihl jsem se jen napít a šlo se dál. Další přestávka byla asi za hodinu. Tam už jsem si stihl dát i malou čokoládovou tyčinku. Brzy mi došlo, že tolik vody, co jsem si vzal stejně nemám šanci vypít. Už na téhle zastávce jsem pozoroval problém s třísly. Začalo mne v nich bodavě bolet. Dělat ale nebylo co, všichni pochodovali dál a tak i já jsem musel jít. Další přestánka až do konce výstupu nebyla a bolest v tříslech se neustále zvětšovala. Každý vrcholek jsem považoval za cíl cesty, ale tak snadné to nebylo. Když už jsme viděli něco, co opravdu vypadalo jako vrchol, byl jsem na konci sil. Každý krok byl utrpením a špíš jsem za sebou nohu táhl, než šel. Vyšel jsem na tento vrcholek a sedl si tam k ostatním, co vzdali výstup na opravdový vrchol, který už byl nedaleko. Zde jsem si pěkně odpočinul, napil se, najedl.
    Ostatní se stále nevraceli a někteří, co u vrcholku seděli se mnou začali odcházet a tak jsem šel taky. Vzal jsem si jeden ibuprofen a semtex, abych zahnal bolest v noze a šl dolu. Když noha přestala bolet, zrychlil jsem a postupně jsem všechny předběhl, až jsem šel úplně sám. Když už jsem šel dost dlouho, začal jsem mít podezření, že jdu špatně a tak jsem si zapl GPS, abych se ujistil. Podle GPS bylo jasné, že jdu dobře a tak jsem pokračoval. Noha začala opět bolet a tak jsem se výrazně zpomalil. Za mnou furt nikdo nebyl a to bylo divné. Cil jsem ale na GPS viděl jasně a tak jsem pokračoval. Najednou začalo pršet, ale do cíle už tolik nezbývalo, tak jsem prostě šel dál. Najednou jsem si všiml, že se blížím k cestě, kterou se šlo nahoru a bylo tedy jasné, že jsem si dost zašel. Chvíli potom už mi psali kluci z autobusu, kde jsem, že už došli. Napsal jsem, že je vše OK, že už jsem kousek od nich. Najednou proti mne šli dva průvodci. Myslel jsem, že mne hledají, ale nešli pro mne... další 4 lidi chybeli. Došel jsem do autobusu a ptal se, jak dlouho tam už kluci jsou... pry ne moc dlouho, takže v pohodě. Když došli i poslední, vyrazili jsme domů.
    Všechno nás bolelo a tak jsme cestou zpátky spali. Nakonec tedy cesta nahoru trvala 7 hodin a cesta dolu (mne) 3,5. Docela rád bych šel znovu, ale přiště si to více promyslím a vezmu si míň věcí. Jo a ta hospoda nahoře? Nahoře nebylo vůbec nic :o)
    Ale několik povedených fotek se stejně podařilo. Foťák jsem si nakonec připnul na HMSku na batoh a tak jsem ho měl neustále v úrovni očí. Když se mi něco líbilo, sáhl jsem po něm, dal před oči a cvaknul. na víc nebyl čas.

Ještě mne napadlo... pro představu :o) kdy naposled jste měli puchýře na špičkách prstů na noze? Že nikdy? A kdy byly ty puchýře černé? :o)

Mojí fotogalerii z této akce : Fotogalerie Ebenstein
Wittyho fotogalerie : Wittyho fotogalerie Ebenstein